Abysme těch nemocí neměli málo...

To si takhle v sobotu grilujeme v příjemné společnosti našich přátel... Mamka si užívá večer ve společnosti šicího stroje, taťka kdesi na párty mimo město... Barunka je jako vždy při akcích, kde jsou děti, které nejsou zvyklé na velké slintající otravné individuum, zavřená na zahradě u nás. S postupujícím večerem si říkáme, jak je zvláštně klidná, jindy vyvádí jak zběsilá, jen aby mohla být s náma. Když tu najednou přiběhne mamka, že má Bára otočenej žaludek. Nikdo jí nevěřil, jak by mohla takhle ve tmě a naprosto laicky poznat torzi žaludku. Ale nezdála se nám, evidentně nebyla v pořádku. Jen jsme nevěděli, jestli na ní nejde další epileptický záchvat nebo to je něco jiného. Veterinář na uchu radil, až poradil sejít se do 15ti minut na veterině. Pádili jsme jako divý, děti ponecháni napospas grilovacímu osazenstvu (a hlavně tatínkovi). Na veterině po rentgenu potvrzena torze žaludku. Naštěstí si toho mamka všimla včas a naše klinika je naprosto úžasná, tak to šlo ráz na ráz. Báru operovali a zaxhránili. Klepu, kde se dá, ještě nemá vyhráno, ale je to zatím na dobré cestě a snad tu s námi ještě nějakej pátek pobude...

 

Teď je v rekonvalescenci. Ač nám na začátku nahnala velkej strach a nevěděli jsme, jak se k ní chovat, hodně zabojovala a dneska už vůbec nevypadala nemocně.

Vyfasovala epesní noční košilku (hned první noc si samozřejmě vytahala všechny tampony, co v ráně měla, tak jsme se na další noc pojistili) a frčí na klidovým režimu. Což je problém jí vysvětlit. Je to pes venkovní a ráda se druží. Venčení na vodítku jí nebere a ráda by s náma polehávala na sluníčku. Snad už brzy bude...

 Držte jí všichni palce. Ona si to fakt zaslouží...