6 dní jen s Elou

Junior se odjel rekreovat s babičkou a dědou do termálů kamsik Maďarsku. Myslela jsem, že ani neodjede, jakou má poslední dobou mamánkovskou náladu. Ale odjel. K překvapení všech. A dokonce s nadšením. Já byla připravená nonstop na telefonu, že sednu do auta a pofrčim si pro něj. Ale on neplakal. Prý. :-) Statečně zvládl 4 dny. Pátý den už si vyžádal maminku na telefon, ale po sdělení, že Eliška už má dva zuby, nechal maminku maminkou a jal se celému osazenstvu kempu s nadšením  referovat nejnovější zprávu z domova. Až z toho nadšení onemocněl. Pátý den přišla horečka, šestý den cesta domů, kterou celou prospal. Nedivám se. Celou dobu bez odpoledního spánku a juchal až do deseti do večera. Daň v podobě horečky se musela dostavit.

Plánů na dobu jednodětnou bylo spousta. Splněných věcí málo. Uklidila jsem i to, co jsem nechtěla (třeba půdu). Zpomalila jsem. Hodně se procházela (venku i po obchoďáku - naprosto marnotratně, protože s juniorem je to věc nemožná). Knížku jsem otevřela, přečetla pár stránek a zase zavřela. Radši jsem čučela do blba. Hodně. Počítače málo. Zahrady dost. Aby psům (a mě) nebylo smutno. A přece bylo. :-) 

Junior se naučil potápět bez držení nosu. Zvládl tobogány. Bolístky malé i větší. Bez maminky. Pokrok obrovský. Jen po návratu hlásil, že teda do tý školky stejně nepůjde. Tak nevim...

Teď zase spolu. Všichni. Junior se zánětem spojivek, obrovskou únavou, malým kašlem. Ela s vervou objevovat svět (a hlavně Tondovy hračky, případně kytky a kabely). Drahá polovička pracující. Všechno ve starých kolejích. Jen já klidnější. Uvidíme. Jak dlouho to vydrží.