Je to umění

naučit mimino jíst lžičkou. A to po ní prosím nechci, aby jí držela a dopravila jídlo z misky do pusy sama! Bohatě by mi stačilo, kdyby ho nechala v puse a polkla a neplivala ho všude kolem. Ale já se nedám! Jenže mimino je stejně tvrdohlavý jako já. Zatím vede. :-) U Toníka to bylo tak nějak jednodušší. Co si pamatuju, hned druhý den mi dal půlku příkrmu. Jak se to naučil, stal se z něj otesánek. Kéž by mu ta nevybíravost vydržela! Teď se ve všem nimrá, půlku věcí nejí a už se objevila i žádost o kolu. A to zatím chodí do školky jen jeden den v týdnu na dopoledne. 

Pro porovnání Toník a jeho první lžička...

A jako bonus jsem Elišku potrápila nastřelením naušnic. Byla to rychlovka. Ještě že tak. Trpěla jsem s ní. Nedovedu si představit, že bych jí je nechala píchat a poslouchala ten pláč ještě dýl... Ty mimina toho stejně tolik vydržej...