Měla jsem to tak krásně naplánovaný...

... Jak půjdeme k zápisu do školky. Tam busem, zpátky prochajdou. Junior se unaví, Eliška vyspí v kočáře na vzduchu, já vyčistim hlavu... Jenže člověk míní, počasí mění. Ráno se vzbudim a venku tohle

 Nevěřícně jsem stála u balkonovek a koukala, jak se roztrhla peřina a pořád padá a padá. Pusu dokořán, div jsem se nekousla, když do mě psiště drclo, že si chce tu bílou krásu vychutnat venku a ne jen z okna. V tu chvíli mi opravdu došlo, že to není apríl a místo kola vytáhnu saně. Můj plán vzal za své. V Liberci kalamita, silničáři se sněhem už nepočítali (ani se jim nedivim) a radlice jsou uklizený... Busy zapadly, kde mohly, nic nejezdilo. Že bych jela autem nepřicházelo v úvahu, než bych odházela cestu k bráně, zapadala by. Už jsem chtěla tahat ty saně, ač se mi představa spící Elišky a provokujícího Tondy na jedněch saních vůbec nelíbila, když ťuk ťuk na okýnko a záchrana byla doma! Taťka dorazil domů, protože v tomhle počasí nemohli pracovat. Juch, jakožto převelice šikovný řidič s odházenou cestou nás odvezl k zápisu a dítko jest zapsáno k předškolnímu vzdělávání. Již podruhé. Tak snad to konečně vyjde.

Junior výskal radostí. Ne snad z vidiny docházky do školy, ale ze sněhu. Celou zimu byl problém ho dostat ven a najednou jsem ho nemohla dostat domů. A to jen díky psištěti, který sníh miluje a vůbec mu nevadí hledat balonek pod horou sněhu. Radost převeliká na všech stranách. Dítko vymrzlé, unavené a po obědě vyjímečně spící.

Cestu busem jsme si dali odpoledne, neb se ze sněhové vánice stal pouhý déšť, teploměr se vyšplhal na 7 stupňů a všechno roztálo. Pak to u nás vypadalo nějak takhle.

 Sláva řidičům, kteří brzdí, aby nás nepocákali. A šutrem do vokna těm, co ještě přidaj. Ještě, že bydlíme takovej kousek od zastávky. Každopádně řeka na silnici se do rána uklidnila, tak jsme mohli vesele vyrazit do školky vozem. A tu ještě jedna foto našeho juiora, kterak od zápisu a ze cvičení šel.