Jen my dva

Občas je to těžký... Najít si aspoň chvilku, kdy jsme spolu jen my dva (nebo dvě). Sama s Dejvem.Sama s Tondou. Sama s Elou. A sama se sebou. Často mám pocit, že se mi hlava rozskočí. Ela řve, Tonda řve, doma jak po výbuchu a já bych je tam nejradši nechala a šla do lesa. Jenže to nejde. A tak je fajn posbírat řvoucí děti a jít ven.

skákat po kamenech v potoce

"Mami, to byl velkej kopec, musim doplnit cukry" Co na tom, že fičel z toho kopce dolů...

"Mami, koukej, ovečka tam má taky miminko! Ovčátko!"

vyměnit vřes za něco jarnějšího

aspoň v jednom truhlíku

Většinou jsem s oběma dětma a Toník už si snad na ségru zvykl a nežárlí tolik, ale pořád dost zlobí. A proto jsem vděčná za hlídání Elišky aspoň na cvičení. To si užíváme s Toníkem jen ve dvou... Ta neuvěřitelná radost z pohybu, když běží přes celou tělocvičnu, aby mi dal pusu...

malá zkouška, ale málo u toho běhal, tak to brzo odložil a šel zase šplhat po švédský bedně

I když jsou chvíle, kdy bych je nejradši někde zavřela. :-) Třeba takhle:

Krásný večer...